Jan Kozák

22/
Vrcholem švýcarské větve vývoje (a tím i vývoje moranu jako takového) se pak stal typ D-3803 z roku 1947. Ten disponoval čtyřlistou vrtulí, kapkovitým překrytem kokpitu a motorem o výkonu 1066 kW, s nímž max. rychlost činila 665 km/h. Nakonec však vznikl jen 1 kus.

21/
Následovala verze D-3802, která již měla domácí motor Saurer YS-2 o výkonu 932 kW a max. rychlost 640 km/h. Výzbroj byla výrazně posílena na trojici 20mm kanónů (dva v křídlech, jeden v ose vrtule), kromě nich mohl stroj nést až 400 kg bomb. V letech 1944-1945 vzniklo 12 kusů

20/
Právě tyto prototypy se staly základem pro vývoj designu ve Švýcarsku. Již zmíněná licenční verze D-3800 byla jen mírně upravenou kopií MS.406, návazný typ D-3801 již ale představoval lokální kopii prototypu MS.412 s max. rychlostí 535 km/h. Vyrobilo se celkem 224 kusů.

19/
Za zmínku stojí také prototypové verze, jejichž vývoj překazil pád Francie. Šlo o varianty MS.411, MS.412 a MS.450, na nichž továrna zkoušela zástavbu výkonnějších motorů. Poslední jmenovaný typ poháněl motor o výkonu 969 kW, s nímž max. rychlostvzrostla až na 560 km/h.

18/
Finové plánovali přestavět 41 starších MS.406 a MS.410, do konce Pokračovací války se to ale podařilo jen u 3 strojů. Zbytek prošel přestavbou až po válce a typ následně až do roku 1948 sloužil v roli cvičných letounů. V roce 1952 pak zbývající morany skončily ve šrotu.

17/
Ve Finsku vznikla i verze Mörkö-Morane, která měla sovětský motor Klimov M-105 a v ose vrtule německý kanón MG 151/20, případně sovětský 12,7mm kulomet Berezin UBS. Výsledek byl o 64 km/h rychlejší než původní MS.406, na frontu se ale typ dostal až v létě 1944.

16/
Právě Finsko je dalším známým uživatelem moranů. Země první kusy obdržela v závěru Zimní války, kdy si s nimi finští piloti nárokovali 16 sestřelů. I přes svou zastaralost pak stroj sloužil i během Pokračovací války a v letech 1941-1944 si připsal dalších 105 sestřelů.

15/
Po pádu Francie typ v omezené míře provozovali vichisté. Německo získalo mnoho kořistních MS.406 a později povolilo výrobu výkonnějších MS.410. Ty posléze sloužily k výcviku, případně je Němci přeprodávali svým spojencům (šlo např. o 11 kusů zaslaných v roce 1943 Finsku)

14/
Když následně vypukla bitva o Francii, tvořily MS.406 výzbroj 10 stíhacích perutí a řady dalších menších útvarů. Tváří v tvář výkonnějším strojům Luftwaffe ale MS.406 utrpěly vážné ztráty, kdy si německé stíhačky, flak a nehody připsaly okolo 300 zničených moranů.

13/
Během roku 1939 následně továrna představila modernizovanou verzi MS.410. Ta měla pevný podtrupový chladič, nové křídlo se čtveřicí kulometů nabíjených z pásu a modernější vrtuli. Max. rychlost vzrostla na 509 km/h, výrobu se ale podařilo zahájit až v květnu 1940.

12/
Během Podivné války si piloti MS.406 nárokovali 32 potvrzených a 16 pravděpodobných sestřelů za cenu ztráty 33 strojů. Také se projevily vážné slabiny - šlo např. o zamrzání kulometů, nespolehlivá rádia, praskající překryty kokpitu, krátkou životnost motorů či absenci pancíře

11/
Piloti na MS.406 oceňovali ovladatelnost, obratnost a robustní konstrukci. Zároveň ale platilo, že v září 1939 již šlo o zastaralý a podmotorovaný letoun. První střety s německými stíhačkami Bf 109 E během tzv. Podivné války pak ukázaly, že německý typ je jasně výkonnější

10/
Za zmínku stojí, že stroj přitáhl pozornost zahraničních kupců. Po neúspěchu jednání o licenční výrobě v Belgii zakoupilo výrobní licenci Švýcarsko. 75 kusů putovalo do Finska a Turecka, zájem projevily i Polsko a Lotyšsko. Objednávky posledních dvou zemí ale zhatila válka

9/
Do začátku 2. sv. války se podařilo produkci navýšit na 11 letadel denně; v té době se již v prvoliniové službě nacházelo 535 kusů MS.406. Původní objednávku na 1000 kusů se nakonec podařilo dokončit v březnu 1940; v té době již byl MS.406 nejpočetnější francouzskou stíhačkou

8/
Sériová výroba MS.406 se rozjela na sklonku roku 1938; celkem francouzské letectvo objednalo přes 1000 exemplářů. Výroba nabíhala jen velmi pomalu; vázly dodávky motorů, vrtulí, zaměřovačů i zbraní. V jednu chvíli údajně musela Francie nakoupit motory 12Y československé výroby

8/
MS.406 zaváděl také reflexní střelecký zaměřovač, elektropneumatické ovládání závěrů zbraní a rozmrazovací systém pro křídelní kulomety. V případě potřeby mohl letoun pod křídly nést rezervní neodhazovací nádrže, které prodlužovaly dolet z původních 795 km na až 1480 km.

7/
Na základě zkušeností s MS.405 následně vznikla vylepšená verze MS.406. Ta měla odlehčenou konstrukci, sériový motor 12Y-31 a zatahovací podtrupový chladič. Max. rychlost vzrostla na 486 km/h, ve střemhlavém letu ale pevná konstrukce zvládala rychlosti až 750 km/h.

6/
Předsériové kusy dostaly výzbroj v podobě jednoho 20mm kanónů v ose vrtule a dvou 7,5mm kulometů v křídlech. Všechny kusy byly doručeny mezi únorem a prosincem 1938, a kromě testů sloužily pro různé účely. Dva stroje posloužily jako etalony pro švýcarské modely D-3800/3801.

5/
Druhý prototyp vzlétl více než rok po prvním a s vidlicovým motorem Hispano-Suiza 12Ycrs o výkonu 633 kW dosáhl max. rychlosti 479 km/h (o 30 km/h více než první prototyp). Jelikož pak letové zkoušky dopadly dobře, dostala továrna zakázku na 15 předsériových kusů MS.405 C.1.

4/
Vývoj probíhal jen pomalu a potýkal se s řadou problémů; kvůli trablům se zatahovacím podvozkem například musel první prototyp nějakou dobu létat s prozatímním pevným podvozkem. Na druhém prototypu pak továrna upravila křídla a použila třílistou místo dvojlisté vrtule.

3/
Zatímco zahraniční továrny přecházely na samonosné konstrukce, u MS.405 byla využita složitá kostra z duralových trubek překrytá tzv. plymaxem (překližka potažená vrstvou duralu). Ocasní plochy pak byly dřevěné. Za zmínku stojí, že MS.405 byl vůbec první dolnoplošník továrny.

2/
Továrna Morane-Saulnier (která si získala věhlas během Velké války) navrhla MS.405 jako moderního nástupce starších typů (např. D.500 či D.371). Tento cíl se povedl jen zčásti - i přes některé moderní prvky (např. stavitelná vrtule) design stále využíval starší technologie

1/
Dnes má kulaté 90. #vzletiny francouzská stíhačka Morane-Saulnier MS.405 - nejpočetnější francouzský stíhací stroj celé 2. sv. války, který si získal reputaci obratného, odolného a obratného stroje. I přesto se během bitvy o Francii ocitl v jasné nevýhodě...
🧵 ⬇️

12/
Nejméně 3 rozestavěné kusy a 2 motory Ne-20 po konci války padly do rukou Američanů. Dva z těchto exemplářů jsou dnes v majetku Národního leteckého a vesmírného muzea ve Washingtonu D.C. Jeden z nich, postrádající motorové gondoly, je k vidění ve Steven F. Udvar-Hazy Center.

11/
Do japonské kapitulace se již letoun nepodařilo opravit. Stejně tak nezbyl čas na dokončení žádného dalšího kusu; druhý prototyp byl těsně před dokončením a dalších 23 draků se nacházelo v rané fázi stavby. Plány na stíhací verzi s dvojicí 30mm kanónů pak zůstaly na papíře.

10/
Jedinou Takaokovou stížností byla dlouhá vzletová dráha. Při druhém testovacím letu 11. srpna proto Kikka obdržel startovací rakety. Po aktivaci raket se však stroj "vzepjal" na ocas, vymkl se kontrole a po podlomení podvozku skončil na břiše mimo dráhu.

9/
Kikka se se bez problémů vznesl na první pokus a po nastoupání do výšky 600 metrů provedl Takaoka základní testy ovladatelnosti. Po 20 minutách pak bezpečně přistál. Ve svém hlášení Takaoka chválil odezvu ovládání, byť křidélka podle něj byla krapet příliš tuhá a citlivá.

8/
Den D nastal 7. srpna 1945, jen den po atomovém útoku na Hirošimu. Do kokpitu usedl korvetní kapitán Susumu Takaoka. Letoun měl palivo jen na 16 minut letu, kvůli obavám ze selhání motorů pak Takaoka nesměl překročit rychlost 315 km/h a musel letět s vysunutým podvozkem.

7/
První prototyp Kikky byl dokončen na konci června 1945. Po absolvování statických továrních testů pak letoun v rozloženém stavu putoval z továrny Nakadžima na základnu Kisarazu, kde jej mechanici opětovně složili a připravili na první ostrý let.

6/
Továrna Nakadžima se snažila konstrukci co nejvíce urychlit. Pro tento účel byly využity komponenty z již existujících letounů; zadní podvozkové nohy tak pocházely ze stíhačky Micubiši A6M, zatímco příďové kolo bylo původně ostruhovým kolem na bombardéru Jokosuka P1Y.