Öföliö

Trasa půlmaratonu? Jo, začíná se na druhém břehu.

Dole na Avenidě je nějaká demonstrace a jsou tam bubeníci, sem na kopec to doléhá zeslabeně, ale dost. Připadám si, jako když sem mají za chvíli vtrhnout skřeti.

Espresso za 1€, pastel 1,50 🤪

Po třetím kafi, nad karamelovým éclairem. Začínám se rozvzpomínat, proč jsem se odsud kdysi vrátila o deset kilo těžší, s tvářemi jako sysel.

Já jsem si takhle při pravidelných telefonátech s extchyní radši vymýšlela tradiční česká jídla, co jsem tu neděli vařila, protože když jsem řekla popravdě, co jsem vařila, měla starost o synka 😁

Logistika tohohle plácnutí je vždycky dobrodrůžo, ale dneska to vyšlo skvěle. Půlmaratoncům se uklidnil proti minulým dnům vítr, slunce svítí a Medvědovi se zatím daří.
“Mamko, tak jsme přišli, do pěti minut přiběhl táta, plácli jsme si… a teď pojď na kafe.”

Ju, muzeum žlutých tramvají. museu.carris.pt/en/homepage-...

Jj, je ve fázi Končetina.

Můj obvyklý výhled ❤️

A muzeum tramvají. Na zrcadle nápisy pro kontrolu zaměstnanců - jste čistí? Máte upravené vousy? Po areálu muzea vás tramvají vozí pán, co by mohl sloužit jako encyklopedické heslo “šotouš” a když máte štěstí jako my, budete mít tramvaj sami pro sebe.

Alfama (láska pořád, sice je tu víc lidí než dřív, ale furt je to tu tak správně olezlý a všude jsou zákoutí a rohy a schody a špinavý kachlíky. Z balkonů visí prádlo a babky koukaj z oken.

Lisabon, den druhý. Snídaně, procházka, muzeum.

Ok, právě jsem udělila těstoviny roku. Já. Fotku nemám, neb jsme to žrali z takeaway misky na posteli v hotelu (podnik je populární a místo k sezení neměli). Jsem asi v nebi. S citrónovou omáčkou a stracciatellou.

Yup, totéž Teriyaki, i když umím dobrou.

Šli jsme ukázat Vítkovi historii Lisabonu do muzea. Středem expozice je simulátor katastrofy z roku 1755. Člověk se posadí, nejdřív se s ním celé sedačky třesou a klepou (zemětřesení), pak ho zahřeje červené světlo (požár), a nakonec zchladí sprcha (povodeň), zatímco sleduje film plný mrtvol.

Moje portugalština je na úrovni - slušně rozumím, objednám si v restauraci, ale na další konverzaci potřebuju angličtinu.
Nejlepší je naše paní v hotelu, která na nás mluví směsicí angličtiny, portugalštiny, polštiny a ruštiny.

Asi bys měl na ten asfalt chodit častěji. A teda - krásnej čas, gratulace!

Já tam měla (na bloguje) kamarády, někteří zůstali kamarády doteď, jak je poznat i tady na Bsky.

Na blogspot.com a pořád existuje, myslím.

Jinak na tosta mixta (zapečený toust se sýrem a šunkou) jsem tu žila, seděla hodiny v univerzitní kavárně s výhledem na náměstí, pila kafe a učila se nebo psala stýskavý blog (který pak na internetu našel jeden Medvěd, ale to už je jiný příběh).

Sešitkáři přijeli! Byl udělen zapečený toust roku! 😍

Ne, to je právě ta první fotka, prázdná horní stanice a z kolejí smutná pěší zóna.

Ano ❤️

Zítra půjdu hledat Fernanda P. a Františka L. a svoje pětadvacetiletý já, který si řeklo, že rok medicíny vystuduje portugalsky a nechalo tu navždycky kousek duše.

A taky ten piktogram v metru - uteč ze dveří, nebo ti skřípnu 🥚🥚

Nebyla jsem tu (bez komentáře) 20 let, ale předtím jsem tu rok studovala. Některý věci jsou pořád stejný - rozhrkaný tramvaje na kliku (ta spadlá 💔), kachlíky, pastely z Belému (je jedno, že je to turisťárna, jsou báječný), grilovaný maso, rackové a vítr.

Nojo, ale má cenu se ještě o něco snažit, když je quinoa roku udělena už v březnu?

Už jsem zapomněla na prudké uličky, ještě prudší schody v domech 😍 Zatáhla jsem kluky do nejbližšího hipsta bistra a už se ládujem.
Ví: “To je quinoa roku!”

🇵🇹

Fernando 😍❤️ (dobrá holubice se vrací po letech)