Petr Milenin

S každou láskou
která skončí
Zemře jeden anděl ….

Ze souboje vlků o tvou duši
vítězně vyjde ten
odpověď lze víc než tušit
Jenž láskou bývá nakrmen

Stal jsem se
už
Jen pouhým shlukem slov?

I když dožiju v poušti
své lásky neopouštím

Zas vydám se do města
kde vysoko domky ptačí
lásku vyhlíží …
Bude to stačit?

Zas vydám se ve vzpomínkách
do Úšteku
města útěků…

Já vím, že se dá v čase vrátit
do onoho léta
já vím, že se dá létat
a také vím, jak snadno se člověk může ztratit

Můj drahý sne
jednou tě dosním

Modlím se
za anděly na římse
hlídající

Spící milované lidi

Modlím se
za vše čím jsme spolu byli
byť na kratičkou chvíli

má lásko

Neumřu na lásku
umřu s ní….

Dnes je slunovrat
zdali si mi slunce vrátíš ?

Dny moje ve vzácné shodě

nejsou než hledáním

naděje při východě

jenž zapadá zklamáním

Zvolnit,
nějak se uklidnit
najít v duši mír a klid
a nezávidět

Všem
komu osud dopřál
Víc tvého času

Potkáme se, mé věčné echo

potkáme se nad ztichlou řekou

Potkáme se, mé všechny světové strany

Potkáme se…..neskončíme sami

Co když umřu dřív,
než se opět setkáme ….?

Je člověk, nebo jsou jenom slova?
Co nás nutí vše stále opakovat?
Snad ona věčná potíž,
Že svůj stín nepřekročíš …

Já pro lásku se narodil
a chvíli také žil
než mi osud
můj omyl vysvětlil

Nabídl jsem svou poezii
Umělé inteligenci
Pochválila mě

A nabídla terapii

Uprostřed noci vydýchám
Zbytky své duše

To víš, že Tě hledám
Na konci každé ulice
Ve tvářích jiných žen
I ve skle protijedoucích aut

A nalézám Tě
Ve svém srdci,
A ve svých myšlenkách

Kdy jindy plakat
Nad našimi dušemi
Než na Dušičky ?

Tak jako léta suchý vích
shořel a ztratil tvar
i já ve dnech říjnových
skončil jinak,
než jsem se domníval

Snění
Mění
Bdění

V těch dnech jež nemívaly plány

a celé utekly jak vteřiny,

v jejich stopách vyrůstaly květiny

někdy chudobky a jindy tulipány

V hlavě mé, nebo v hlavách kočičích

Myšlenky jsou, které však poničí

Hlasité kroky kolem jdoucích dní,

Které pošlapou pyl a lístky okvětní

Život mne přistih’ na kolenou
Je toho všeho trochu dost
Proto se dívám přes rameno
A vyhlížím minulost ….

Přes den ještě dá se
Duše utlouct rutinou
V noci však ve své kráse
Rozletí se nad krajinou

Ach ano,
Avšak proč,
Trápí mne v noci,
Ranní moč?

Není to jen pocit
Žalostná samota
Uprostřed noci

Nebojím se smrti
Bojím se žít

Myšlenky jsou mými ostrovy
S osudem v plány křížím,
Neboj se, nikomu je nepovím
A proto nikomu neublíží