Lucie Vaňková

Jedno dítě vyžaduje „vyžraná zvířata” druhé zase „ucpaná“. Ano, chystáme se do Národního muzea.
Ne, přesné taxidermické názvosloví ještě nepochytili.

Nevím no, ty debaty o dopravě v Praze. Já si dlouho myslela, že prostě nikdo soudnej neleze ve městě do auta, pokud to není nutný.

Ale vono zjevně ne. A špendlíky pod nehty si po večerech strkáte sami, nebo za to taky můžou cyklisti?

„Teplice, příští stanice Horčice.” Na dvouhletýho práce se stupňováním myslím solidní.

Vzala jsem kocoura k veterinář, páč je poslední dobou takovej ňákej divnej. No hele, pecka. Stálo to pětilitr a víme, že je takovej ňákej divnej.

A do toho redesign Deníku N. Díky, zavírám internet, sejdeme se nad pazourkem

- instagram, kterej vypadá jako tik-tok a ukazuje věci, který mě nezajímaj ✅
- facebook, kterej mi ukazuje jen úplně cizí lidi ✅
- twitter s ruskejma botama a náckama jsem vyměnila za tuhle síť, kde chcípl pes ✅

Zdá se, že éru sociálních sítí zabily soc. sítě samotný a já zas můžu začít blogovat

V Přerově je momentálně v rekonstrukci smuteční síň, takže se rozloučení s nebožtíky konají v klubu Teplo.

Společnost přátel žehu uznale pokyvuje hlavou.

Včera po poledni, tříletý syn nejistě žmoulá pytlík gumídků, který vyjímečně vydyndal v obchodě: „Mami, měl už táta oběd? Můžu mu dát bonbon?“

No hele, dneska bude jedna z těch vhodnější příležitostí to říct nahlas: Honzlovou od Zdeny Salivarový jsem četla až někdy vloni nebo předloni, ale vzalo mi to dech jako máloco. Jeden moment se mi pořád občas vrací do hlavy.

Známej, kterej pracoval jako auditor ve firmě s nevalnými obchodními výsledky:
„Tak už je to u XY lepší, ne? Teď o tom vydali tiskovku, že se jim daří.”
„Ále, mně vyhodili a místo toho najali dvě holky na PR.”

To je cena za litr, ne?

Sedim na hřišti vnitrobloku v úplně cizí městský části a příchozí i kolemjdoucí muži mě srdečně zdraví, jak kdybychom tu byli denně.

Sousedský vztahy jsou iluze, muži nerozpoznaj víc jak obličej svoji ženy a matky.

No hele, pokud bude zájem o body A a C, dovedu myslím pomoct a na ty církevní řády se spolu taky můžeme časem mrknout, mám na katolíky v šuplíku ňáký kompro.

Na sociálních sítích mám nejradši, jak se lidé s čerstvými miminy cítí jako mistři světa v rodičovství (a všem to s nenápadnými triky & tipy podsouvají), ačkoliv se jejich děcko ještě ani nepostavilo na nohy.

Kámo, dokud neumí rozšroubovat zásuvku a ubalit jointa, vůbec nevíš, co tě čeká.

Požádala jsem umělou inteligenci, aby pro mě zpracovala nudný, mechanický úkon.

Odpověděla, že je to moc práce a že to dělat nebude a doporučila, ať to udělám ručně.

Tvl, umělá inteligence je ten bájnej migrant, co nám bere práci, a zároveň nemaká.

Vono se řekne záchod, ale v našem podání je to teda spíš knihobudka.

Já se omlouvam, že jdu s nevyžádanou, ale: zkoušela jste si přečíst knihu Roztěkané (o ženském ADHD). Tenhle text zní, že by tam mohly nějaký aha klapnout.

Občas se dívám, jak si stojí naše domácnost na Knihobotu. Já jsem zrovna vyprodaná, manžela maj třikrát za vosum pětek.

Ne všichni ven, ale cizí ven, žejo, ti co jsou tady navíc

Včera jsem poprvé dostala 220 V.
Jako, znova si to dávat nechci, ale vlastně jsem to čekala horší.

Pokud jste si nekdy kladli ve skole otazku "a k cemu my tohle v zivote bude?", tak odpoved zni: "aby se vas na to za dvacet let mohlo zeptat vase dite skolkoveho veku uprostred debaty o necem uplne jinem".

V Českém Krumlově prý obnovili tradici a drží od Velkého pátku čestnou stráž u Božího hrobu.

Asi hlídaj, aby jim tentokrát nezdrhl.

Než jsem si přečetla vlákno, doufala jsem, že je to čočka s červenou řepou – a že by z toho u nás doma mohlo bejt nový pasivně agresivní jídlo. Ale zase maso.

Jsou věci, kterejm se jako scenárista chcete vyhnout za každou cenu. Protože je už dělal každej. Protože je všichni viděli už stokrát. Ale stejně to tam někde prostě je, stejně to na každýho dříív nebo pozdějš čeká.

Nástup Hitlera k moci.

(Vraťte mi 19. století!)

Jakože je vim, že v reklamě se trochu lže, ale zrovna "all runners are beautiful" je podle mě za hranou pravdivosti i v tomhle žánru.

Jedu na schůzku. Beru menší dítě s sebou. Menší dítě propašuje z kuchyně balsamicovou redukci.

Já, dítě a lahvička balsamica jedeme na schůzku.

Za ten anglicismus mi samozřejmě upadnou pařáty. Jsem v pokušení nebo cítím pokušení, žejo.

Každou sobotu chodím pracovat do stejného řetězce rych. občerstvení, protože tam mají narozdíl od všech hipsta kaváren v 8 ráno otevřeno. Playlist tu hraje na minutu přesně vždycky ten samej.

Mám pokušení to zkusit v neděli, v pondělí... Ale spíš ne, slyšet to dvakrát tejdně by mě asi položilo.

„Von je takovej hodně upřímnej, když jsou věci na hovno, tak to řekne. A to některejm lidem vadí. Ale jak se tak trochu známe, napadlo mě, že nebudeš mít problém mu to vrátit.”

Tak profesní reputace asi v cajku, myslim.

“Už nikdy si nebudu měnit hlavice na kartáčku. Je to taková nuda jako sedět na kraji záhonu a čekat, až někdo vytrhá všechny bylinky.”

Mluvěj vaše třiletý děti taky takhle, žejo?